Drahý naslouchající! Tak mne napadlo posbírat za ta léta několik navštívenek, kterých se mi dostalo, a nabídnout i Tobě tu možnost. Pojď se mnou a buď také Ty jako host… Tolik úvodní část průvodního dopisu Ivy Bittové k albu j.h.-jako host.
Skladby:
1. Stane se, že (01:49)
2. Prostři mi plátnem (04:22)
3. Smuténka (02:09)
4. V černém (03:40)
5. Tichá domácnost (03:11)
6. Vidíš, vidíš (03:40)
7. Gloomy Sunday (03:31)
8. Ej lásko, lásko (01:31)
9. Sedí sokol (04:52)
10. Kaddish (04:01)
11. Francouzská (03:44)
12. Divná slečinka (05:28)
13. Flageolety (03:26)
14. Pro Johanku (02:57)
15. Absint (02:39)
16. Pax vita (01:59)
t.t. 52:59
Album střídá roviny poměrně nevybíravě. Stejně tak nevybíravě, jak Iva Bittová ukazuje záběr svého talentu a umění. Křehkost hlasu i vulgární arogance houslí, jemná artikulace i zběsilé výkřiky. Krása se rozepíná z první Stane se, že, která je doma na albu Richard Müller/hlas, Michal Horáček/slova. Jemná nota pokračuje i v tradicionálu skotského Prostři mi plátnem (Na Hu O Ho) Luboše Novotného, který zrovna patří k oněm nepříliš známým. Smuténka ze spolupráce s Pavlem Fajtem je malá černá květinka s pronikavou vůní, která mámivě přechází do V černém z Iva Bittová/Dunaj. Následují dvě ebenice – Tichá domácnost (Tichá domácnost) a Vidíš, vidíš (Já na tom dělám), nádherně klenutá v zátiší píseň s lehkým ovanem sopránsaxíku. Decentně zakouřené blues Gloomy Sunday z OST The Men Who Cried si dokonce odbývá českou premiéru.
Neméně křišťálovější je také nepříliš provařená Ej lásko, lásko z alba Ida Kelarová a hosté a následující Sedí sokol odtamtéž. Mimochodem – věděli jste, že Iva a Ida jsou sestry? Alternativa se začíná rozpínat až v Kaddish, které už jenom nekolébá, ale potřebuje notnou dávku pozornosti. Živá nahrávka z kostela Svatý kříž a synagogy v Liptovském Mikuláši totiž ožívá až přespříliš. Pravdou je, že druhá půlka alba není až tak bezstarostná jako ta první. Je mnohem experimentálnější, explozivnější a znepokojivější. Francouzská a Divná slečinka hraničí a pohrávají si s tolerancí, protože vytlačují dojem komorní atmosféry první části laděné do tmavých poletování. Burcující a zneklidňující tóny a výkřiky provádějí erozi poklidného soustředění se a letmého zasnění, zvláště u živých nahrávek. Flagoletky a Pro Johanku (Pavel Fajt a Pluto) to ale opět trochu urovnávají.
Rukopis Fajta a Bittové je čitelný i na předposlední Absint. Určitě vrcholem a emociálně nejsilnějším kusem je zakončení skladbou Pax vita, chorálem, jehož live exkluzivita jenom pro tento výlisek potrhuje výjimečnost celého alba. Do pouhých dvou minut je nastřádáno tolik lásky, něhy, bolesti, odevzdání a naděje spolu s vírou, že to až vyráží dech. Který Ivě Bittové zřejmě nechybí. Jinak by alespoň ten buklet nechala namalovat někoho jiného. Pavel Košek http://www.neviditelnypes.cz/
